Můj život s anorexií

14. august 2017 at 19:36 | Já |  Z mého života
Vzhledem k tomu, že poslední články byly spíše humorné, ráda bych teď zmínila cosi více vážného a sice něco, co už je pro mě doufám minulostí. Anorexii.

Někdy v jedenácti nebo dvanácti letech jsem poprvé zkoušela hubnout. Nikdy jsem nebyla tlustá, maximálně jsem měla normální váhu, většinou jsem však byla na podváze. Já jsem si toho byla vždy dobře vědoma, ale já jsem zkrátka perfekcionista a tudíž mi i tak moje tělo nebylo dobré. I tak jsem si připadala tlustá (pro mě moje váha nebyla dokonalá a co není dokonalé, to není ani dobré) a občas jsem se porovnávala i s tlustýma holkama ve třídě, ačkoliv jsem věděla, že jsem na tom líp...

Ty pocity a myšlenky, co se mi odehrávaly v hlavě, to jednoduše nejde vysvětlit. Čísla na váze říkala podváhu, ale pro mě to prostě nebylo dobré, takže jsem se považovala za tlustou (nedokonalou). Chtěla jsem mít postavu jako mají modelky. Nechtěla jsem dělat modelku, to ne. Jen jsem chtěla být ve všem nejlepší.

Nejedla jsem skoro nic. Byly dny, kdy jsem jen pila (a to pouze vodu, poněvadž v čemkoliv jiném by bylo mnoho kalorií) a když jsem si už něco dala, byl to třeba útržek z listu salátu, kousek mrkve, okurky nebo polovina z plátku sýra. Ne samozřejmě za jeden den. To jsem měla třeba na týden.

Cvičila jsem. Každý den v šest, po škole a večer, kdy mi rodiče zavřeli dveře od pokoje a mysleli si, že spím. Nebyly to žádné složité cviky. I obyčejné dřepy nebo kliky mě dokázaly vysílit.

Nejprve jsem byla v pohodě. Měla jsem pocit, že mám všechno pod kontrolou. Ale potom přišly stavy, které mi to vyvracely. Vyjít schody byl pro mě neskutečný problém. Každý den, když jsem šla do naší třídy, tak jsem tam šla opravdu dlouho, poněvadž jsme ji měli ve třetím patře. A já si musela v polovině a na konci každého schodiště dělat přestávku, protože bych to jinak nedala.

Zima. Byla mi hrozná zima. Nepomohlo ani velké množství oblečení. Živě si pamatuji, jak jsem si často napouštěla horkou vanu, protože ta voda bylo jediné, co mě dokázalo zahřát. Každopádně ve vaně se mi neleželo dobře. Bolelo mě, když jsem ležela, bolelo to moje kosti, které byly vidět asi víc, než bylo normální. Protože jsem pila jen vodu, nemohla jsem se ohřát ani pitím čaje. Občas jsem si tedy vodu ohřála a pak jsem jí pila.

Přestala jsem cvičit, přestala jsem vnímat své přátele, nezajímala mě škola a neměla jsem žádné zájmy, protože jsem na ně neměla sílu. Můj den vypadal tak, že jsem se vzbudila, šla jsem do školy, potom domů. Doma jsem dostala do pokoje oběd, který jsem nabrala do pytlíku, který jsem si vložila do školní tašky. Vyhazovala jsem je vždy cestou do školy. Pokud jsem však byla doma sama, tak jsem je splachovala do záchodu. Až jsem se "najedla", tak jsem si šla lehnout. Jen jsem tak ležela asi do šesti. Potom jsem si připravila a udělala úkoly, které jsem však občas dodělávala ve škole nebo nedělala, poněvadž jsem vůbec netušila, o co jde. Školu jsem prostě nevnímala... Po přípravě do školy jsem šla zase spát a spala jsem až do zítřka. Tohle se opakovalo každý den.

Pak už jsem nejedla spíš vůbec. Zapomněla jsem, jak se to dělá. Možná to zní divně, ale je to tak. Bylo mi divné jídlo polykat nebo kousat... Nechápala jsem to, prostě jsem neuměla jíst.

Tohle nešlo vydržet dlouho. Pamatuji si den, kdy nastala změna. Ležela jsem na zemi ve svém pokoji a měla jsem pocit, že umírám. Zatmívalo se mi před očima, nevnímala jsem zvuky ani to, že žiju. A hlavně mi byla neskutečná zima. V té chvíli jsem se chtěla rozbrečet, ale nešlo mi to.

Hodně anorektiček říká, že berou smrt jako vysvobození a něco pěkného. To nebyl můj případ. Já se měla i přesto, že jsem nebyla "dokonalá", celkem ráda. Nechtěla jsem zemřít. Řekla jsem si, že začnu znovu jíst.

Asi to bude znít divně, ale začít jíst bylo hrozně těžké. Člověk s anorexií nedokáže rozeznat velikost porce, nevěděla jsem, co je málo, co je normální a čeho je hodně. Dále tu byl můj problém s tím, že jsem neuměla jíst. Pamatuji si, že jsem před sebou měla polévku a řekla jsem si, že ji sním. Nabrala jsem si ji na lžičku a dala do pusy. Už to pro mě bylo divné. A následně jsem to měla polknout, ale já netušila jak a proč... Tehdy jsem se rozbrečela, protože jsem si fakt myslela, že se nikdy nenaučím jíst a umřu. A s jídlem jako brambory nebo chlebem to bylo ještě horší. Vždy jsem to rozžvýkala a nějak jsem neměla ponětí, co dál. Přišlo mi to strašně nepřirozené, to polykat.

Když jsem jedla první jídlo po dlouhé době, bylo mi strašně špatně. Bolelo mě břicho, měla jsem křeče a jen jsem poté ležela schoulená na posteli a bylo mi fakt divně.

Nakonec jsem se naučila jíst. Jídlo mi začalo chutnat a já se v něm nedokázala uhlídat. Víte, když delší dobu nejíte, všechno je pro vás najednou delikatesa. Vnímala jsem chutě víc, než "normální" lidé. I obyčejná šťáva nebo brambora pro mě byly něco neobvyklého.

Snědla jsem toho opravdu hodně. Třeba teď sním normálně jeden krajíc chleba s marmeládou a tehdy jsem snědla třeba čtyři. I přesto, že jsem jedla ten první měsíc opravdu hodně, dostala jsem se jen na normální váhu. Nadváhu jsem nikdy neměla. Největší BMI jsem měla asi 19, přičemž nadváha začíná cca od BMI 25.

Anorexie mě doprovázela od jedenácti let do čtrnácti. V devátém ročníku základní školy jsem už byla v pořádku. Ale bez přátel. V osmé třídě jsem je všechny opustila a zůstala sama a anorexií. V osmičce mi to nevadilo, ale v devítce, kdy jsem už byla relativně zdravá, na mě má situace dopadla v celé své obludné velikosti. Já jsem člověk, který se rád s někým baví, rád je oblíbený... A teď jsem neměla nic. Devátý ročník je pro mě docela smutnou vzpomínkou.

Na střední jsem si už našla přátele a je to o něčem jiném. Nikdo z nich ale neví, že jsem kdy měla anorexii. Ani nevím, jestli je dobrý nápad, jim to říkat. Myslím, že je to moje minulost, kterou můžu nechat už za sebou.
 

10 people judged this article.

Comments

1 Heaven Heaven | Web | 14. august 2017 at 20:02 | React

Páni... anorexie je fakt sviňa. Měla jsem spolužačku, která taky měla problémy s anorexií a asi stále má. Spouštěčů tam bylo více, ale živě si pamatuju, jak na začátku třeťáku začala mizet před očima... Uvědomovala si to, ale začala bojovat až když jí odvezli do nemocnice... Teď už jí sice normálně, ale pořád to jde na ní vidět :(

2 KAY KAY | Web | 14. august 2017 at 20:06 | React

Anorexia patrí medzi ťažké boje a žiaľbohu o tom viem napísať z vlastnej skúsenosti. Neviem či sa toho dá zbaviť definitívne, keďže je to v našich hlavách no treba si uvedomovať že zdravie je len jedno a krása sa neposudzuje na základe váhy.

3 Já | Web | 14. august 2017 at 22:25 | React

[1]: To mě mrzí. :((

[2]: Já jsem občas docela povrchní, takže to lidem klidně odkývu, ale myslím si pořád to svoje. :// Vím, že je důležitější zdraví, ale prostě nemám potřebu lhát... mám to nastavené tak, že je pro mě podstatná i váha a krása. Snažím se nikoho neodsuzovat, ale mám to v sobě. Přesto si myslím, že do anorexie už nespadnu, pokud se budu teď hýbat a normálně jíst, mělo by to být v pohodě. Hlavně mám teď okolo sebe dobrý lidi a to taky hodně dělá. :)) Vím, že oni mě pochopí a budou mi vždy oporou.

4 Athenodora Athenodora | Web | 14. august 2017 at 22:40 | React

ano, nie ej to vôbec žiadna stranda. Ja som to nezažila a ani nechcem. Ja som zmierena zo svoju postavou. Nie som chudá ani nemám nadváhu.

5 Já | Web | 15. august 2017 at 13:24 | React

[4]: Tak to je asi nejlepší. :))

6 Ježurka Ježurka | Web | 15. august 2017 at 13:28 | React

To je dobře, že jsi to zvládla sama a jsi teď v pořádku. Opravdu to nebyla žádná legrace. Držím palečky a máš to pro ostatní jako příklad toho, co nemusí.

7 Já | Web | 15. august 2017 at 13:34 | React

[6]: Děkuju. :))

8 Jana Jana | Web | 15. august 2017 at 14:11 | React

WOOOW tvůj nový layout je božííí :) to mě mrzí že jsi měla takový trápení :( snad už to máš opravdu za sebou :)

9 Já | Web | 15. august 2017 at 14:24 | React

[8]: Moc děkuju. <3 Jsem se nudila a navíc mi ten minulý přišel až moc růžový. xD

To doufám. :))

10 Michaela Michaela | Web | 15. august 2017 at 17:36 | React

Je zvláštní pocit to číst, je dobře, že jsi se z toho dostala. Já si neumím představit, že bych nejedla, prostě, když nemám přísun jídla, vždy mě strašně bolí břicho  a tak..Doufám, že už to máš vážně za sebou a nic takového už nedopustíš, buď spokojená s tím, kdo jsi teď! :)

11 Já | Web | 15. august 2017 at 17:59 | React

[10]: Ono si na to tělo časem zvykne a už to jídlo ani nevyžaduje.
Taky doufám, nechci do toho znova spadnout. :))

12 beallara beallara | Web | 21. august 2017 at 17:12 | React

Technická...kde byli celou dobu rodiče ?
Přijde mi to jako důležitá věc, nevědět, že se mi válí dcera po zemi, skoro umírá a já to nevím. Vy společně nejíte, třeba o víkendu ?
Držím palce !

13 Já | Web | 21. august 2017 at 17:28 | React

[12]: ani ne, my se moc nevidíme a dřív jsem jedla výhradně ve svém pokoji

14 Myfair favourite Myfair favourite | Email | Web | 15. september 2017 at 13:57 | React

Anorexie je určitě strašná nemoc. Já jsem jednou zkusila nejíst, ale nevydrželo mi to ani do druhého dne. Pak jsem si prostě řekla, že se musím brát taková, jaká jsem, a jeden čas mi to i šlo, jenže pak mamka třeba řekla "V tomhle vypadáš tlustě, ne?" a i když vím, že to myslela ze srandy, jsem člověk, kterej si to bere strašně vážně...:/ Ale zase vím, že mám i jiné přednosti než vzhled-zase umím hezky mluvit anglicky, pěkně kreslit, píšu příběhy...a to je důležitější než číslo na váze. ;)

15 Eliss Eliss | Web | 15. september 2017 at 14:19 | React

Také jsem měla anorexii, ale trápila jsem se hlady jen proto, aby si mě mé okolí začalo více všímat...

16 Lady Lenna Lady Lenna | Web | 15. september 2017 at 14:31 | React

To zní až děsivě, pít ohřátou vodu ze strachu, že v čaji jsou kalorie. Zapomínat jíst. Celkem se divím, že jsi nezkolabovala a neskončila v nemocnici, protože stačí když přes den někdy zapomenu na snídani a pak je mi z hladu zle a mám při dalším jídle křeče v žaludku. Natož vydržet to tak dlouho.

Jsi ale obdivuhodně silná, že jsi se z toho všeho dostala sama, protože už to muselo být opravdu špatné. Psychika je hrozně svinská věc, anorexii jsem neměla, ale mám problém s úzkostnými poruchami, to je také kapitola sama pro sebe...

Hlavně přeju už jen to dobré do života :)

17 Panda Panda | 15. september 2017 at 16:08 | React

Já žasnu nad tím, jak máš silnou vůli. Upřímně tě obdivuji za to, že jsi se z toho dokázala sama dostat.
Přeju ti do života hodně štěstí :)

18 padesatka padesatka | Email | Web | 15. september 2017 at 18:18 | React

[12]: Měla jsem úplně stejnou otázku.
Myslím, že mojí holčičce by se to stát nemohlo, aspoň tedy ne do takových důsledků...:(

19 Jája Jája | Email | Web | 15. september 2017 at 18:47 | React

Měla bych k článku ještě tolik otázek. To si toho nikdo nevšiml? Rodiče? Učitelé? U nás na střední na problém jedné slečny upozornili učitelé její rodiče a potom se šla léčit, protože to bylo evidentní. Ale chápu, že se vždycky dá asi najít způsob jak to zamaskovat. Máš můj obdiv, že jsi se z toho takhle mladá dostala sama. Já osobně radši zastávám zdravý životní styl a mám se ráda taková jaká jsem.

20 Markii Reed Markii Reed | Web | 15. september 2017 at 20:29 | React

Obdivuji tě, že si se sebrala a začala zase jíst a že nyní je vše v normálu. Osobně neznám žádnou anorektičku, ale z toho, co jsem právě vyčetl je to děsivé.

Řekni mi, co je horší? Být anorektik nebo být obézní?

21 Melkora Melkora | Web | 15. september 2017 at 21:54 | React

Příběh je to velmi smutný, naštěstí s dobrým koncem. Jedna věc mě však opravdu zaujala a ráda bych si ji ujasnila. Prosím vás, co dělali celou dobu vaši rodiče, či učitelé? Nikdo si vás nevšiml? Nikdo vám nepomohl? Pokud ano, pak se mi zdá, že dospělí kolem vás zásadně selhali.

22 Pražský poděs Pražský poděs | Email | Web | 15. september 2017 at 23:21 | React

To máš štěstí, tos asi stihla podchytit hodně brzo. Já si myslim, že je to démon na celej život.

[21]: Mě matka třeba zatáhla na Karlák, kde jsou na to "odborníci", ale já se tý babě kvůli jejímu dementnímu přístupu strašně vysmála. Její přístup? Cože? Ta baba před sebou měla holku v docela rozjetym stadiu anorexie a začala mi na férovku vypisovat jídelníček "Na snídani si dáš třeba nějaký pečivo se sýrem, na svačinu třeba jogurt, na oběd..." Wat? Pak začala s podpůrnýma kecama: "To nevidíš, jak jsi hubená? Co by jiný holky daly za to, aby měli třeba jenom o pět kilo víc než ty." Ne, nedělam si prdel, opravdu mlela takovýhle zbytečný kecy. Nezapomněla pohrozit, že ještě kilo dolu a nechaj si mě tam. To bylo všechno, co mi řekla. Odbornice, jasně. Spíš mi přišla jako kadeřnice, která si přečetla nějakou mentalistickou literaturu z 19. století a šukem se dostala před třiceti lety na to místo, na kterym je teď. Tý babě sem neřekla nic, vůbec nic. Bylo mi šestnáct, mam pocit, takže tam se mnou byla matka a mluvily spolu jenom ty dvě. Já seděla a pohrdavě sem na tu babu čuměla. Kdybych měla v tý době energii na to něco dělat, tak na tu babu pošlu nějakou inspekci. Protože z takovýho "profesionálního" přístupu k pacientům, který na tom nejsou psychicky uplně v pohodě, fakt bleju. Bohužel, jediný, na co sem se tenkrát zmohla, bylo prohlášení: "Co to bylo za arogantní kundu?" směrem na matku. Myslim, že mě ta baba slyšela, ještě za náma ani nezabouchla dveře. Matce sem řekla, že ať si s takovymhle přístupem políbí "lékaři" prdel a matka asi neměla energii na to tohle dál řešit (jako třeba najít někoho, kdo by mi opravdu pomohl). Víckrát sem s tim nikde nebyla a to už se ten muj problém tenkrát táhnul tak dva roky, ale matka mě místo k regulérní psychiatričce brala během těch let k polopseudoléčitelům, vymetla se mnou asi tři. Jeden nade mnou mával kyvadlem a ptal se, proč mam růženec na krku, druhá měla údajně normální lékařskej titul, ale kombinovala regulérní medicínu s homeopatikama (loool) a třetí nade mnou točil virgulí. Krom cukru od těch ezomagorů sem nějaký svinstva brala a jediný co vim, tak to, že bylo zábavný, když sem na ně chlastala. Rodiče ani učitelé nejsou všemocný, když je člověk samostatná jednotka. Nesmíš jim to vyčítat a žádný zásadní selhání s jejich strany to neni. Člověk navíc sám ke cvokaři nepujde, hlavně, když slyší zkušenosti jiných. Díky, ale radši se někde zabiju v klidu sama, než aby mě někdo zavřel do léčebny. No a jak to dopadlo? Stejně žiju a jsem spokojená. Měla sem to štěstí a trip ze mě neudělal ještě většího magora, ale hodil mě do relativního klidu, alespoň tý deprese sem se po něm zbavila. Anorexie asi ne, ta je už pěkně dlouho v režimu spánku, ale tak nějak sme se spolu naučily žít. Minimálně můžu bejt hrdá na to, že nikdy nebudu jíst žádný sračky, po kterých se tloustne a že se snažim hejbat.

23 Kleo Báthory Kleo Báthory | Web | 16. september 2017 at 16:12 | React

Máme toho z anorexie veľa spoločného, aj keď ja som až toľko necvičila a jedla som viac jak ty, a prehĺtanie mi tiež prišlo divné, ale až po nej.

24 B. B. | Web | 17. september 2017 at 15:03 | React

Nikdy jsem tohle nezažila, musí to být něco vážně nepopsatelného. Proto nechápu holky, které tak nějak zakládají blogy o anorexii a vlastně ani neví, o čem píšou, jen se chtějí anorektičkou stát, což nechápu.
Skvělé je, že ses z toho dostala!

25 blackbutterfly25 blackbutterfly25 | Web | 17. september 2017 at 18:05 | React

Tomu se říká životní příběh. Tyjo. V pubertě jsem měla i já tyhle myšlenky že se prostě stanu Annou ale jako správný zrout jsem to nikdy moc dlouho nevydržela :-) Hezky napsané.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement